Karel Absolon
narozen 16. června 1877 v Boskovicích, zemřel 6. října 1960 v Brně
První český speleolog, výzkumník a propagátor Moravského krasu.
Matka Karla Wankelová-Absolonová, dcera slavného přírodovědce a archeologa Jindřicha Wankela, byla významnou protagonistkou první generace českého feminismu. Starší sestra Olga Stránská-Absolonová byla také významná česká feministka.
Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Později nastoupil na české gymnázium v Brně. "Toto místo patřilo v Brně k českým intelektuálním centrům." Učili ho Leoš Janáček, František Bartoš a Rudolf Dvořák. Absolon byl údajně špatný student. (Zajíček, 2021)
Roku 1896 se v Olomouci stal juniorským mistrem Moravy v cyklistických závodech, závodil pod krycím rodinným jménem Karel Stránský.
Na konci školního roku 1897 propadl a musel opakovat poslední ročník. (Zajíček, 2021)
V roce 1899 začal studia na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, obory Geografie a Zoologie. Jeho disertační práce z roku 1909 nese název "Problém podzemních toků krasové říčky Punkvy na Moravě". Filosofickou rigorózní práci psal u T. G. Masaryka. Na Karlově univerzitě zůstal na Přírodovědecké fakultě. Zároveň pracoval jako kustod Moravského zemského muzea, od 1908 až téměř do konce svého života. (Zajíček, 2021)
Absolon jako biospeleolog
V roce 1901 podnikl první výpravu na dno Macochy, kterou zaznamenal v článku "Zoologická výprava do Macochy" (Vesmír, 1902). O dva roky později spolu s ním sestoupilo dalších dvanáct lidí a na dně propasti společně strávili čtyři dny a tři noci. Zápisky z této výpravy lze najít v monografii "Propast Macocha" (Absolon, 1904) Todo. Na dno Macochy pak sestoupil ještě dvakrát, a to v letech 1907 a 1909.
Mezi lety 1908 a 1922 uskutečnil devět expedicí do Dinarského krasu.
Sesbíral více než 200 tisíc exemplářů živočichů, z nichž 210 druhů objevil. (Zajíček, 2021)
Později se přestal intenzivně věnovat biospeleologii a více se věnoval speleologii.
Absolon jako speleolog
"Ve vlastním nepublikovaném životopise z roku 1946, uloženém v Ústavu Anthropos, Absolon uvádí, jak si ho coby dvacetiletého oktavána jeho děd před svým skonem v roce 1897 zvolil za nástupce ve výzkumu moravských jeskyní. Ve stejném roce se měl představit v Rájci majitelům pozemků v okolí propasti Macocha, konkrétně kněžně Eleonoře Salm-Reiferscheidtove, se svým programem výzkumu krasu. Kněžna sice prý o úspěchu mladého badatele pochybovala, přesto mu v něm nebránila. Od toho roku pak Absolon datoval počátky svého speleologického výzkumu." (Zajíček, 2021)
Absolon o hledání Wankelova jezírka:
Absolon: Což opravdu nelze, Klusáku, vpřed proniknouti?
Klusák: Ne pane, celý otvor je úplně zatarasen balvany, nevidím nikde průchodu.
Absolon: A přece zde musíme se dostati kupředu. Zde musí vésti ona chodba, kterou protéká podzemní potok a vlévá se v jakési jezírko.
Klusák: Toť pravda, pamatuji se, že před několika lety, když jsme zde kopali kosti, prolezl jsem tedy s jedním horníkem až k potoku. Zdá se mi, že jsem na pravém místě, nemohu však chodby poznati.
Absolon objevil Nagelovu propast tak, že si všimnul, že ze stěny jde prudký průvan, který mu zhasínal plamen karbidky.
Absolonův průzkum Rasovny:
"Z rána 2. srpna 1902, vzdor tomu, že Bílá voda řečištěm plynula, stáli jsme v rokli před propastmi za zmíněných okolností, 5 dělníků, četné lehké a ohebné žebříky jasanové, reflektory acetylénové, skládací člun a co hlavní, přenosné stanice telefonické a 1km kabelového dvojitého drátu byly pohotově připraveny. Chystali jsme se pobýti v jeskyni celý den a telefonické vedení mělo nás úplně zajistiti před možnou záplavou. Jedna stanice ponechána se spolehlivou stráží nahoře, kabelový drát, dobře proti vodě i vlhku isolovaný, byl veden celou jeskyní a dovoloval i z nejodlehlejších koutků dorozumívati se stále s povrchem. Jaký vliv má pak vědomí bezpečnosti na výsledky výzkumů jeskynních, pochopí jedině ten, kdo sám podobných prací se účastnil."
V roce 1909 objevil spolu se svým týmem Punkevní jeskyně.
V roce 1913 o něm vyšel anonymní článek Moravský kras aneb Dr. Karel Absolon v pravém světle.
Od začátku své speleologické kariéry usiloval o propojení jeskynních systémů se dnem propasti Macocha. To se mu nakonec po mnoha letech podařilo – více ve Zpřístupnění Macochy a Punkvy.
Posledním Absolonovým objevem byl průnik do Dantova pekla v roce 1940. V roce 1942 se při průzkumu jeskyně Zazděná dostal na 200 m od hlavního tahu Amatérské jeskyně, ale neobjevil ji. V letech 1950–1960 zpracovával materiál a připravoval vydání děl o Krasu.
Napsal o Krasu "dvoudílné monumentální dílo" Karel Absolon – Moravský kras, které vyšlo až deset let po jeho smrti, tedy v roce 1970.
Absolon jako paleontolog
Okolo roku 1922/23 se začalo více mluvit o Dolních Věstonicích a profesionální i amatérskou archeologickou komunitou se šířily informace o novém nalezišti. Absolon v tom čase pracoval jako kurátor přírodovědných sbírek Moravského zemského muzea a pod jeho kompetence spadaly i paleontologické nálezy. Sám však na poli paleontologie výzkum nedělal.
"Absolon zřejmě pochopil, že statěmi o jeskynním hmyzu a drobnými exploracemi jeskyní světového věhlasu nedosáhne, a že se mu k tomu nyní nabízí možnost navázáním na další stránku Wankelova odkazu, totiž na archeologii, která ostatně i jeho děda proslavila nejvíce. Zatímco světoznámé Předmostí, ničené cihelnami, bylo již spojeno s předchozími generacemi, čerstvě objevené Dolní Věstonice by byly jen jeho. Bez váháni proto vyrazil..." (Zajíček, 2021)
Výzkum Věstonic přinesl Absolonovi mnoho slávy a financí pro Moravské zemské muzeum. Věstonice navštěvovaly prominentní osobnosti z řad vědců a politiků (například T. G. Masaryk). Nejznámějším objevem se stala Věstonická venuše. Absolonův zájem o Věstonice končí okolo roku 1928, kdy už značný zájem věnoval archeologickému výzkumu jeskyně Pekárna.
Podle Olivy (Zajíček, 2021) je Absolon jako paleontolog nedůsledný, nevědecký, spíše se zajímá o slávu své osoby, snaží se působit jako jediný objevitel a vystrnadit amatérské paleontology z lokací, které spadaly pod kompetenci Moravského zemského muzea (což je dobře, protože častokrát měli ještě méně rigorózní přístup a nálezy různě rozprodávali, nevedli si výzkumné deníky atp.). Absolon si razí svoji představu toho, jak byly české země osídleny v neolitu/paleolitu, přičemž ignoruje důkazy a stratigrafická data z vlastních výkopů, nebo je interpretuje nevědecky tak, aby mu seděla do jeho teorií. Výzkumy z lokací vydává pozdě a nekompletní. Oliva se k Absolonově osobnosti na poli paleontologie celkově staví kriticky.
Také v (Neruda, 2016) se dočteme kritiky Absolona jako paleontologa:
"Je až neuvěřitelné v kolika věcech se Absolon mýlil ve svém hodnocení paleolitických nálezů. Navzdory přibývajícím důkazům a nespornému rozvoji evropského bádání v oblasti paleolitu trval prakticky celou svoji vědeckou kariéru na tom, že na našem území nemáme doklady pobytu člověka ve starém paleolitu a že zde nejsou dokonce ani stopy přítomnosti neandertálců v paleolitu středním. První osídlení spojoval až s mladým paleolitem, který přinesli lidé současného typu."
Absolonovo působení končí začátkem druhé světové války. V jeho biografii je zmíněn tíživý příběh o tom, jak měl Absolon pohovor s nějakým doktorem gestapa, po kterém se zhroutil a utekl do Krasu. Během války se tu schovával v hotelu nebo v jeskyních.
Poslední roky Absolonova života
Absolon přišel během II. světové války o místo v Moravském zemském muzeu. Krátce po válce se stal cílem útoků kvůli údajnému zrádcovství, kterého se měl dopustit (neblaze se vyjádřil na adresu Beneše i Masaryka). Také kvůli nové nastupující generaci vědců, které jeho metody nepřipadaly moc vědecké, si nemohl najít místo ani v Praze, ani v Brně. (Zajíček, 2021)
Určitá naděje se obejvila v Bratislavě, kam měl nastoupit jako profesor na Komenského univerzitu. Jeho pověření se však byrokraticky zdrželo a po převratu už nebylo aktuální. Absolon poslední dekádu svého života připravoval a třídil svůj materiál. Dělal také bytové semináře "pro mladé adepty speleologie a paleolitické archeologie". (Zajíček, 2021)
V roce 1954 začal pracovat na vydání svého největšího díla, monumentálního dvojdílného "Moravského krasu" (1970), avšak během příprav rukopisu zemřel. (Rubín, 2016).
"Psal se rok 1960, když se zdravotní stav tehdy již 83letého Absolona natolik zhoršil, že musel být hospitalizován a dne 6. října odešel, jak sám často říkal, do nirvány". (Rubín, 2016)
Bibliografie:
- KOSTRHUN, OLIVA, ZAJÍČEK: Karel Absolon: objevitel, manažer, vědec, Praha: Academia, 2021, 432 s.
- RUBÍN, Josef: Jak jsme vydávali Absolonův Moravský kras (Vzpomínka na velkou postavu české přírodovědy), In: Zpřístupněné jeskyně 2015, Ročenka Správy jeskyní České republiky, str. 145–147, dostupné
- NERUDA, Petr: Čas neandertálců, Brno: MZM, 2016, 316 s.