Dokument vydaný exilovou vládou v Londýně, který mimo jiné právně zakládá nucené vysídlení německého obyvatelstva z Čech a konfiskaci jeho majetku.
Dekrety vycházejí z Benešovy teorie "politické a právní kontinuity", podle které Československá republika de iure nikdy nepřestala existovat. Vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a vyhlášení Slovenského štátu na to nemělo podle Beneše vliv. K tomu ale bylo potřeba uznání československé prozatímní (exilové) vlády vládou britskou, ke kterému došlo v červenci 1940, po vojenské porážce Francie. První exilovou vládu Beneš jmenoval už 22. 7. 1940. (Kuklík, 1999)
Téhož roku se zformoval útvar sjednocující všechny odbojové skupiny – ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). Jeho aktivity, spojené se zhoršující se situací Čechů a menšin v Protektorátu, zradikalizovaly Benešovy do té doby umírněné představy o odstoupení části pohraničních území s početnou německou menšinou Německu, nebo o výměně českého a německého obyvatelstva a případně federalizaci poválečného Československa. (Němeček 1999)
Viz například depeši ÚVODu z léta:
"Názor na řešení sudetské otázky se obecně upevnil a zradikalizoval. Podle obecného přesvědčení lidu musí být ČSR obnovena v historických hranicích a Němci vyhnaní."
(Němeček, 1999)
Beneš mohl být prezidentem exilové vlády díky tvrzení, že jeho rezignace na úřad byla neplatná, neboť byla učiněna pod nátlakem Německa. Benešovo funkční období začalo v roce 1935, a když v roce 1942 skončilo, prodloužila ho exilová vláda až do doby, kdy bude možné zvolit nového prezidenta. (Kuklík, 1999)
Po dobu fungování exilové vlády byla "normotvorná" činnosti vykonávána prostřednictvým takzvaných ústavních dekretů prezidenta a nařízení vlády. Právním základem se pro ně stal ústavní dekret číslo 2 Ústředního věstníku československého o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Ten řešil situaci, do kterého se ČSR dostala ne vlastní vinou a která nebyla podchycena v ústavě z roku 1920. Z pochopitelných důvodů nebylo možné po dobu války svolat Národní shromáždění. (Kuklík, 1999)
Na konci války se situace změnila v souvislosti s přechodem československého exilového státního zřízení z Londýna na osvobozené území. V únoru 1945 vydal Beneš dekret číslo 3 o výkonu moci zákonodárné v přechodném období. Opravňoval ho k vydávání dekretů na osvobozeném území až do doby, než se ustanoví prozatímní Národní shromáždění.
Do formování budoucí vlády po osvobození zasáhlo také zformování Slovenské národní rady koncem roku 1943. Dál tu byl rostoucí vliv SSSR a KSČ. Ti například požadovali, aby exilová vláda podala demisi a na osvobozeném území se zformovala vláda nová. O novém složení vlády rokoval Beneš s moskevským vedením KSČ a zástupci SNR v březnu 1943 v Moskvě. Vláda a její program pak byly symbolicky vyhlášeny v Košicích (Košický vládní program – KVP). (Kuklík, 1999)
Na osvobozeném území bylo vyhlášeno celkem 130 dekretů. To, co si většina lidí pod pojmem Benešovy dekrety dnes představí, jsou hlavně dekrety "znárodňovací a dekrety řešící osud německé a maďarské menšiny v ČSR". (Kuklík, 1999) Ty se dají zhruba rozdělit do následujících třech skupin.
Zřejmě nejkontroverznější dekret je ten nařizující nucený odsud německé a maďarské menšiny z území ČSR. Podle Kuklíka tyto odsuny nebyly součástí žádného dekretu, ale byly otázkou "mezinárodně právní" a proběhly na základě XII. postupimské konference. Dále cituje zdroje, podle kterých byl odsun ještě před koncem války schválen britskou, americkou a posléze i sovětskou vládou. (Kuklík, 1999).
Dle (Dejmek, 1999) měl odsun "charakter neorganizovaného vyhánění všeho nečeského obyvatelstva. Na některých místech byl provázen násilnými akcemi, při nichž zahynulo (podle úředního šetření čs. strany provedeného počátkem 90. let) mezi 20 a 50 tisíci lidí." (Dejmek, 1999)
Podle čs. odhadů bylo ze státu vysídleno 2,6 až 2,7 milionů Němců. Dle (Dejmek, 1999) vyčíslují němečtí historikové celkový počet evakuovaných a vysídlených Němců z celé Evropy mezi lety 1944 a 1950 na více než 11 milionů, přičemž celá čtvrtina z toho pocházela z ČSR.
Druhá skupina dekretů se týkala otázky "československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské" a způsobu jejího řešení. Dekretem číslo 33 b Sb. z 2. 8. 1945 všichni tito lidé československé občanství ztratili. Dále občanství ztratili také všichni Češi a Slováci, kteří se bez nátlaku ucházeli o občanství německé nebo maďarské, a to po dobu zvýšeného ohrožení republiky. (Kuklík, 1999)
Třetí skupinu tvoří dekrety o konfiskaci a znárodnění majetku (dekret č. 12/1945 Sb. z 21. 7. 1945), nebo neplatnosti "některých majetkoprávních jednání" během války (dekret č. 5/1945 Sb. z 19. 5. 1945), nebo "osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci" (dekret č. 28/1945 Sb. z 20. 7. 1945). Dále znárodňovací dekrety (č. 100–103/1945 Sb.) a nakonec dekret o konfiskaci nepřátelského majetku (č. 108/1945 Sb. z 25. 10. 1945)
V kontextu Moravského krasu se konfiskace týkaly majetků rodu Liechtensteinů a Salmů. Klíčová je v obou případech odpověď na otázku, jaké národnosti byla hlava rodu v okamžiku podepsání dekretů. Sekundárně pak její politická orientace během II. světové války.
"Sporná je také konfiskace majetku členů liechtensteinské knížecí rodiny, kteří se v roce 1930 přihlásili k německé národnosti a hlava jejich rodiny, vládnoucí kníže František Josef II. údajně spolupracoval se Sudetoněmeckou stranou, ale v době druhé světové války měli lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem." (Wikipedia)
Podle právníka L. konfiskace nenastala, tzn. rodina majetky stále vlastní, ale jsou okupované českou stranou. (doplnit) #todo
"V březnu 1938 se stal na základě dohody mezi knížetem Františkem I. lichtenštejnským, premiérem Hoopem a princem Aloisem, otcem nástupce trůnu, tehdy dvaatřicetiletý František Josef II. tzv. Princem Regentem."
(placený článek v Deník, 2020)
"Dokument Okresního národního výboru v Olomouci z roku 1945 a Arch ze sčítání lidu z roku 1930."
(placený článek v Deník, 2020)
K Liechtensteinům je kontext ještě širší, viz např. dizertace Ondřeje Horáka.
"Hugo Mikuláš Salm podal hned po konci války žádost o zachování československého občanství. Jenže už 2. března 1946 zemřel, aniž by o jeho žádosti bylo rozhodnuto. (...) Základním kamenem sporu bylo Salmovo přihlášení se k německé národnosti ze září 1939. (...) Nebylo prokázáno, že se činně zúčastnil boje za osvobození Československé republiky nebo že trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem."
(Novinky.cz)
Ministerstvo vnitra v roce 2002 rozhodlo, že Hugo Mikuláš Salm nebyl československý občan. Městský soud v Praze pak roku 2008 tento verdikt potvrdil.
Dcera Hugo Mikuláše, vloni zemřelá starohraběnka Marie Alžběta Salm-Reifferscheidt (1931–2022), vzpomíná, že doma se mluvilo anglicky a němčinu se učila až ve škole, a to jen kvůli válce, tak jako všechny ostatní děti v protektorátu. Jediní Němci, kteří k nim domů chodili, byli úředníci a její otec se k německé národnosti přihlásil pod hrozbou koncentračního tábora. Po válce bylo členům rodiny uděleno československé občanství a na základě toho měla být zrušena i konfiskace majetku. Ať už záměrně či z nedbalosti se celá věc pozdržela až do Února 1948. Marie Alžběta o navrácení majetku usilovala od roku 1992 a vždy věřila, že se ho rodina jednou dočká. (Blanenský deník)
"V okrese Blansko jsou dva šlechtické rody boskovičtí Mensdorff-Pouilly a ráječtí Salmové. Mensdorffové při ohrožení republiky podepsali prohlášení věrnosti české a moravské šlechty prezidentu Benešovi a Československu. I za protektorátu se hlásili k českému jazyku a poslali své děti do českých škol. Salmové se přihlásili k německému jazyku, nepodepsali prohlášení věrnosti šlechty Československu a nad svým zámkem v Blansku nechali vlát prapor s hákovým křížem. Mensdorffové občanství i majetek po válce podrželi a plně jim byl restituován po 1989. Benešovy dekrety nejsou výrazem třídního boje, ale trestaly spolupráci s nepřítelem. To potvrzuje rod Kinských. Jeho moravská hraběcí větev ze Žďáru nad Sázavou podepsala věrnost Československu, zůstala česká a plně svůj majetek restituovala. Česká knížecí větev se přidala k Němcům, podporovala Henleinovu stranu, o majetek přišla a nynější žaloby Františka Oldřicha Kinského nemají právní opodstatnění."
(Koudelka, 2006)