Kniha, jejíž název v překladu znamená: "Údolí křtu neboli Křtinské čili Útulku ke cti, paměti a slávě velké Matky Boží", byla napsaná v roce 1663 důstojným otcem Martinem Alexandrem Vigsiem, členem řeholného řádu zábrdovických premonstrátů v Brně.
Titulní list Vigsiovy knihy (zdroj: Google books)
Takto Vigsius popisuje okolí Křtin:
"Věř však, že se tu naskytují téměř nezadatelná místa, že tu jsou tak obrovské, k nebi zdvižené, skály, které povaleny silou větrů na tisíce zlomků se rozskočily, že tu je všude plno strmých balvanů a skaliskami zataraseno, že tak divoká je tato samota troskami skal, že kdybys po celé velké krajině Markomanů pátral po místě podobného vzevření, jen výlohy a námahu bys utrati musil."
(Absolon, 1970)
Vigsius v knize popisuje především útvary střední a jižní části Krasu, nacházející se v okolí Křtin jako jeskyni Výpustek, ale objevuje se zde i první známý popis Macochy, kterou líčí jako obrovskou propast:
"Nuž, tedy na jednu míli od Křtin vzdálená obrovská propast zbíhající bystřinou vyhloubená, její naprosto nezbadatelná povaha, vysokost, nepřetržité temné stinné pásmo, ona nikým nestihlá hlubokost a nesmírnost, její nejužší nitro tak velice se vymykající se našim pohledům, že velmi veliká voda v ní tam jenom jiskří a neteče, ony skály nikomu schůdné, hned ze spodu v ostrý vršek vystupující – o kom jiném ti to vše mluví než o naší Propasti Milosti. A věru, nebyly ještě propasti, když ona hrajíc na okrsku zemském si mateřským právem vyhrazovala toto údolí. Ještě nestály hory s obrovskou tíží, když tato naprosto božská Matka v trhlinách této skály jako holubice dumala, jak a komu by měla rozdílet sklady ze samé stodoly svých pokladů (jak se říká), a kochala se rozkoší každý den."
(Absolon, 1970)