V roce 1938 speleolog Josef Urbánek pronikl do spodních částí jeskyně a narazil na obrovské podzemní jezero o délce 100 m a šířce okolo 20 m. Po vypuknutí II. světové války zabrali jeskyni nacisti a vybudovali zde fabriku na letecké motory.
"Nacisté během války do Výpustku navezli tisíce tun betonu a v horní části jeskyně z něj vytvořili silné podlaží. V rámci totálního pracovního nasazení zde pracovalo na 1200 dělníku a práce rychle pokračovaly. Tehdy byly pravděpodobně zničeny i možné vstupy do nižších pater Výpustku a zabetonovaly se i ty části jeskynních prostor, které nacisté nijak nehodlali využít. Zřejmě tak bylo zamezeno ke vstupu do te podzemní části, kde se mělo nacházet obří podzemní jezero, možná největší v celé Evropě."
(Liška, 2015)
"Existují rovněž objevy staré jen desítky let, které líčí výjimečné objevy v podzemí Moravského krasu. Nejznámější z nich je popis Urbánkova Výpustku v jeskynním bludišti Výpustek u Křtin. Objev z let 1925 a 1939 hovoří o obrovských prostorách s jezerem o délce 128 m. Pokud by byl objev skutečný, jednalo by se o největší podzemní krasové jezero v Evropě. Za druhé světové války přístup do těchto prostor údajně zatarasili Němci a od té doby se jej nepodařilo objevit. Proto řada jeskyňářů i odborníků hovoří o novodobé pověsti nebo pohádce, kterou si badatel Urbánek vymyslel, a domnívá se, že náčrtek prostor, půdorys Urbánkova Výpustku, je podvrh."
(Zajíček, 2017)
V “předsíni” Býčí skály bylo objeveno 40 lidských obětí, převážně mladých žen. Důvod nebo smysl této masové vraždy není dodnes objasněný. Nález učinil MUDr. Jindřich Wankel, který zde v letech 1867 až 1873 prováděl archeologický výzkum.
Díky tomuto nálezu se Býčí Skála proslavila po celé Evropě. Podle mnohých hypotéz se mohlo jednat o kultovní místo s obětištěm, pohřeb halštatského velmože, nebo skupinu obchodníků, která byla na tomto místě přepadená a pobitá. Existují však i jiné interpretace. Můžeme říct, že každý významný archeolog chtěl přispět také svým dílem k objasnění nálezu v Býčí Skále.
“...dešifrovat události, které se odehrály v době halštatské, by bylo obtížné i v případě, že by se archeologické poklady uchovaly v Předsíni jeskyně souhrou šťastných náhod až do našich dní. Z předešlých odstavců víme, že k tomu nedošlo a že je v roce 1872 vyzvedl J. Wankel. Výkopy jistě prováděl podle svého nejlepšího vědomí, tehdejších možností a zkušeností. Bohužel si nevedl žádný nálezový deník, z kterého by bylo dnes možné rekonstruovat, co se který den podařilo nalézt a jak předměty vůči sobě ležely. Tato nejdůležitější stránka každého objevu – podrobná dokumentace – se vždy po čase ukáže jako nedostatečná. Wankel nosil jistě mnoho informací v hlavě s tím, že se stanou součástí připravované publikace. K tomu však nedošlo. Nejvýznamnějším zdrojem informací o samotném nálezu je tak pouze jeho populárně laděná kniha “Bilder aus Maehrischen Schweitz und ihrer Vergangenheit”. Proto se v posledních letech okolo Wankelova výzkumu v Býčí skále vyrojila řada nejasností a dohadů. Nejasné také zůstává, proč se k publikaci výsledků tak zásadního objevu dostal až po deseti letech, stejně jako proč vše uveřejnil jen touto populární a nikoli odbornou formou.”
(Šlezingr, 1998)
Je normální provézt výzkum evropského významu a vlastně nepublikovat žádnou závěrečnou zprávu? Stalo se.
Z hradu Blansek na hraně Pustého žlebu údajně vedly chodby do žlebu samotného a dle některých indicií zde může být ukryt templářský poklad – stříbrné sochy dvanácti apoštolů v životní velikosti zmizelé během třicetileté války. (Zajíček, 2017)