Macocha
Dříve zvaná Matka.
Nejhlubší propast v Moravském krasu, leží v katastru obce Vilémovice. Hloubka Macochy je 138,5 m (Šlezingr, 1998). Vznikla spojením 70 m hluboké prohlubně a podzemního dómu, jehož střecha se ve starších čtvrtohorách propadla (viz Geomorfologie Moravského krasu).
Vyhledávané místo sebevrahů po mnoho století. V roce 1997 to bylo podle (Šlezingr, 1998) až 64 životů. Viz také Sebevraždy v Macoše.
V díle Vallis Baptismi alias Kyriteinensis seu Diversorii in honorem, memoriam et gloriam Magnae Dei Matris (1663) od Martina Alexandra Vigsia se dozvídáme, že lidé propast nazývali „Matkou“ a že "Matka pohlcuje neopatrné":
"Nuž, tedy ona jednu míli od Křtin vzdálená obrovská propast zbíhající bystřinou vyhloubená, její naprosto nezbadatelná povaha, vysokost, nepřetržité temné stinné pásmo, ona nikým nestihlá hlubokost a nesmírnost, její nejužší nitro tak velice se vymikající se našim pohledům, že velmi veliká voda v ní tam jenom jiskří a neteče, ony skály nikomu schůdné, hned ze spodu v ostrý vršek vystupující - o kom jiném ti to vše mluví než o naší Propasti Milosti. A věru, nebyly ještě propasti, když ona hrajíc na okrsku zemském si mateřským právem vyhrazovala toto údolí. Ještě nestály hory s obrovskou tíží, když tato naprosto božská Matka v trhlinách této skály jako holubice dumala, jak a komu by měla rozdílet sklady ze samé stodoly svých pokladů (jak se říká), a kochala se rozkoší každý den."
(Vigsius citován v Absolon, 1970)
Vigsius se zároveň zmiňuje o vesnické tragédii, která se pravděpodobně na Macoše skutečně stala. (Musil, 2013) Takto Vigsia parafrázuje Karel Absolon:
"Vigsius zde vypráví, že to byl kriminálni případ, kde láska manžela a otce milujícího svou manželku se proměni v nenávist. Její vinou manžel stratí majetek i děti, a proto se obrácí k soudu. Současně však v duševním afektu manželku usmrtí svrhnutím do propasti."
(Absolon, 1970)
Dříve prý vedla na dno Macochy schůdná cesta skrze jeskynní prostory, ale Punkevní jeskyně tehdy známy nebyly – jediné vysvětlení by bylo, že lidé sestupovali z povrchu nám dnes neznámou soustavou chodeb až do Erichovy jeskyně, jejíž konec je cca 55 m nad úrovní dna Macochy. Je však málo pravděpodobné, že by tyto zkazky měly reálný původ. Podle všech historických záznamů vedla jediná cesta na dno odjakživa propastí samotnou. (Zajíček, 2017)
Sestup na dno Macochy, 1905
Nejdelší sestup Karla Absolona na dno Macochy ve dnech 26. srpna až 2. září. O sestupu vedl deník Alois Král.
"Čtvrtý den expedice Macochu osvětlil bengál a rozezvučel zpěv a dunivé rány. Hlavní představení však bylo pro diváky připraveno na následující večer, kdy po výzkumné práci začaly přípravy na slavnostní osvětlení Macochy," (Kostrhun, 2021)
"k němuž upozorněni jsouce sjeli se velectění diváci z okolí... Nedočkavým těmto divákům vzácné podívané skýtal rodinný náš kruh zalitý světlem reflektorů pohádkovou scénu z podzemí - pak jim bylo odtelefonováno, ze vše k hrůznému divadlu hotovo, reflektory obráceny k zadní steně Pekel. jícnu, rozburácely se revolverové salvy, roztetelil se mrtvě chladný vzduch fanfárou - zapálen, na několika místech zeleny bengál-, přičemž seděli jsme u ohně a nořili se též plnou duší v krásy čarovné hruzných boků a nitra - Klusák na člunu -, následovalo osvětlení červeným bengálem, při němž zapěno 'Kde domov můj'. Děkovné výkřiky obdivu opětované při loučení - obdiv sdělovali ještě dlouho telefonicky - vyzníval v ten smysl, že něco takového jaktěživ neviděli a do smrti nezapomenou!"
I předešlé sestupy měly divadelní složku: #perfo
"Pískání sirén a míhání světel na spodním můstku nás poučilo, že turisté jsou už dychtivi chystaného divadla. Nad Horním jezírkem, u Punkvy, u Dolního jezírka a blíže jeskyňky připraveny na plechoých deskách značné hromádky zeleného i červeného bengálskeho prášku. 'Duchové' se seřadili v předsíni jeskyně Erichovy, prášek současně třemi druhy zapálen a salvami z revolveru ohlášen počátek velkolepého 'Bumlu'. Duchové, každý zahalen v houni a s rozzářenou svíčkou v ruce, brali se za zpěvu všeobecně známé hymny mediků 'Alkohol, alkohol' vážným krokem z jeskyně Erichovy, přes písčité svahy Pekelného jícnu, přes lávku za Punkvu a zpět..." (Absolon, ??)
Bibliografie:
- ABSOLON, Karel: Moravský kras 1, Praha: Academia, 2017, 416 s.
- MUSIL, Lukáš: Z historie cestovního ruchu v Moravském krasu (1880–1938), Brno: MUNI, 2013, 118 s.
- ZAJÍČEK, Petr: Moravský kras v ponorné řece času, Praha: Academia, 2017, 280 s.
- ŠLEZINGR, Miloslav: Nevysvětlené záhady propastí a jeskyň v českých zemích, Brno: VUTIUM, 1998, 94 s.
- KOSTRHUN, OLIVA, ZAJÍČEK: Karel Absolon: objevitel, manažer, vědec, Praha: Academia, 2021, 432 s.