Neznámější příběh o Macoše je o maceše z Vilémovic, která se pokusila svrhnout do útrob propasti svého nevlastního syna, aby se uzdravil její vlastní syn, ale nakonec na jejím dně skončila sama. Legenda má možná pravdivý základ. (Zajíček, 2017) Podle (Šlezingr, 1998) zní pověst takto:
"...pověst o zlé maceše, která zavedla malého nevlastního syna hluboko do lesů a tam jej svrhla do hlubiny. Chlapcovy šaty se však štastnou náhodou zachytili za větev stromu rostoucího na rozeklaných skalách. Dřevorubci či uhlíři pracujíci v lese zaslechli nářek a zoufalý pláč dítětě a s nasazením vlastního života jej zachránili. Osud, který přichystala macecha nebohému chlapci se však stal osudem jejím. Vesničané, rozhořčeni krutostí ženy, ji svrhli do propasti."
Absolon, který ve své knize Moravský kras cituje Vigsia, popisuje příběh jinak:
"...láska manžela a otce milujícího svou manželku se obrátí v nenávist. Její vinou manžel ztratil majetek i děti, a proto se obrací k soudu. Současně však v duševním afektu ženu usmrtí svrhnutím do propasti. Není pochyb, že Vigsius nám zachoval reálné jádro jakési vesnické tragédie, která se opravdu na Macoše dávno zběhla, byla soudně řešena jako kriminální případ, ale pak z generace na generaci ústní tradicí přecházela a pomalu se přeměnila v pověst."
V Absolonově Moravském krasu se můžeme dočíst i pozdější, již dotvořenou, pověst o Macoše z roku 1793 z pera historiografa F. J. Schwoye v jeho knize Die Topographie von Mähren:
"Žena jakási hodila svého pastorka lstivě do propasti, kdyžpak ten zůstal bez úrazu, a zase se vrátil domů, byla macecha za trest domácími lidmi tam vržena."
Sebevrazi v Macoše:
"Na jaře roku 1924 vzalo si jisté děvče život skokem do Macochy. Mnoho turistů nahoře i dole bylo svědky této tragédie. Ti, kteří dleli na dně propasti pozorovali let nešťastnice, viděli a slyšeli dutý pád těla na kamenité dno - když se však zděšení seběhli na místo, nebylo po sebevražedkyni kromě krvavých skrvn na kamenech ani stopy. Mrtvola se svezla po příkrém svahu rovně do hlubokého jícnu pozeradla, kde beze stopy zmizela."
Dávnou sebevraždu připomíná i Zajíček v biografii Karla Absolona:
"...30. září 1829, vrhl se do propasti Josef Pflaundler z Tyrolska. Jeho tělo leželo na dně propasti dva dny. Poté byli však dolů spuštěni vilémovičtí horníci (na popud lidumilského starohrabě Huga Salma) a ti pohřbili sebevraha v horní části písčitého náplavu nad Spodním jezýrkem. Hrob, označený velkým dřevěným křížem, zde však dlouho nezůstal. V roce 1834 byl odplaven velkou vodou. Můžeme jej však spatřit na kresbě dna Macochy od F. Richtera z roku 1830."
Dle (Novák, 2015) jde o první doloženou sebevraždu v Macoše. Viz taky Sebevraždy v Macoše.
Vydala se hledat ztracenou ovečku do Kateřínské jeskyně nedaleko mlýna a už se nevrátila. (Zajíček, 2017)
U vchodu do jeskyně Balcarka se setkal s divoženkami, které si říkaly jeskyňky, a poté, co jim opravil lopatu, mu upekly nekonečný koláč – pokud z něj každý den nechá jeden nedojedený díl, druhý den najde koláč opět celý. Zvědavý rolník později snědl koláč celý a na druhý den našel na talíři kravské lejno. (Zajíček, 2017)
Jiná verze pověsti mluví o divožence z Krkonoš, která přišla na návštěvu své kamarádky do Sloupu. Její kamarádka ji chtěla pohostit, ale neměla mouku na koláč. Sehnala ji u Janíčků ve Sloupu. Zadělala těsto, ale měla polámanou lopatu. Vyběhla na Bradim, kde spatřila sedláka, který lopatu opravil. Za odměnu dostal koláč. Divoženka mu pravila: "Nu, ale nesněz nikdy celého, dycky si nech kousek." Sedlák poslechl, nechával si v kapse kousek a vždy z něho pak byl celý koláč. Jednou se zapomněl a snědl ho celý a od té doby neměl nic. (Soukop, 1983)
Divožence z Krkonoš se zalíbí skály u Sloupu a tak se tam zabydlí. Pošle cvrčka pro kamarádku do Krkonoš, aby přijela na návštěvu. Ta ji na uvítání přinese klechtanou polívku. Když kamarádka odcházi, hostitelka ji doprovází. Polévku ale mezitím zacejtil starý jalbl ze skal a celou ji snědl. Divoženka se rozzlobila a poslala za kamarádkou cvrčka, aby se na jalbla požaloval. Manžel kamarádky jalblovi uložil pokutu, "aby velikou skálu na opálce do Sloupa donesl z Krkonošů; což se i stalo. Ta skála stojí podnes a říká se jí Hřebenáč." (Soukop, 1983)
Pověst z 2. pol. 19. stol. o podzemní kapli na Skalce hovoří o horníku Prokopovi, který kopal tak dlouho, až se propadl do rozlehlé a překrásně zdobené jeskyně, kde byly průhledné krystaly a mnoho železné rudy, která zajistila živobytí mnoha lidem. Podzemní kaple pak byla osvětlena i vysvěcena; jeskyně byla ale postupně odtěžena a nedochovala se. Zmiňují se o ní Jindřich Wankel a Martin Kříž, legenda má nejspíš z velké části pravdivý základ. (Zajíček, 2017)
Olomučanský občan Vokoun prozradil švédskému vojsku cestu na Nový hrad a prozradil vstupní heslo. Švédové hrad vyplenili, Vokoun šel spát, ale probudil ho řev lidu. Někdo, kdo běsnění švédských vojsk přežil, ho prozradil – Vokoun utekl, ale byl chycen a svržen do jeskyně Vokounka naproti Výpustku. (Zajíček, 2017)
Odehrálo se zřejmě v roce 1916. Vnučka hajného Aloise Šenka (Šenkův sifon) se na Novém hradě zamilovala do adjunkta. Hajný však jejich lásce nepřál. Jednoho dne byl nalezen zastřelený a podle všech indicií ho zabila sama jeho vnučka. Byla souzena, ale soud ji viny zprostil. V 60. letech se prý někdo v Olomučanech k této staré vraždě přiznal. (Zajíček, 2017)